Po kliknutí bílé pozadí Po kliknutí černé pozadí << Změna pozadí

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

Počátkem 20. století se ponorky vyvinuly v účinné bojové plavidlo. Způsobilo to nejen zavedení elektrického pohonu pro plavbu pod hladinou a torpédová výzbroj, ale také zlepšení plavby za pomoci gyrokompasu a periskopu. Jako první se dobře osvědčily americké ponorky typu Holland, a proto byly zavedeny i do flotil dalších zemí - Velké Británie, Itálie, Japonska, Rakousko-Uherska i Ruska. Jejich válcovitý jednoplášťový trup byl rozdělen na tři hlavní úseky: torpédový na přídi, řídící ve středu a strojní na zádi. Vybavení těchto ponorek bylo jen velmi skromné, zahájily však nebývalý rozvoj nového typu válečného plavidla. Vývoj ponorek v Německu za první světové války šel kupředu takovým tempem, že neměl ve světě obdoby a určité srovnání s ním snese jen vývoj ponorek ve Velké Británii. Ponorky se tak staly největším překvapením námořní války a jejich vliv pronikl nejen do námořní taktiky, ale dokonce i do konstrukce ostatních válečných lodí. Docházelo totiž k úpravám trupu velkých lodí a současně vznikaly speciální typy lodí určených pro boj s ponorkami.

První úspěchy se dostavily 5. září 1914, když německá ponorka U-21 potopila u severoanglického pobřeží lehký křižník Pathfinder o 3 200 tunách. Velitelem ponorky byl poručík Otto Hersing. Křižník měl posádku 300 mužů a jen polovina se jich zachránila na troskách lodi. Byla to první válečná loď potopená ponorkou.

Další útoky učinily z ponorek zbraň hrůzy. Brzy potom německé ponorky dostaly rozkaz hlídkovat samostatně mezi anglickými ostrovy Shetlandami, Orknejemi a norskou pevninou. Jejich posláním bylo vypátrávání a přepadávání vojenských plavidel.

Ponorce U-9 se podařilo torpédovat křižník Hawke. Tentokrát byl obrněnec pod hladinou za osm minut. Za necelý měsíc byla poprvé německou ponorkou potopena anglická obchodní loď. Byla to Glytra, vezoucí náklad šicích strojů a whisky. Potopila ji ponorka U-17. Bylo to přestoupení dosavadních zvyklostí a kapitán Feldkirchner, velitel U-17, se vracel do přístavu s jistými obavami. Měl by být postaven před vojenský soud. Nikdo mu však jeho počin nevyčítal. Přepadávání neválečných lodí ponorkami se záhy stalo pravidlem. Německé ponorky obdržely těžké kulomety, výbušniny a seznam zboží určeného k zabavení. Tak se stalo potopení Glytry významnější událostí než vítězství nad křižníky a dalo od října ponorkové válce nový směr, což se projevilo i ve vedení námořní války.

Německé válečné námořnictvo dostalo nové a dokonalejší ponorky, vybavené dieselovými motory, které nekouřily, a tudíž neupozorňovaly na ponorky, i když se plavily na hladině. Kapitán Weddingen, jenž na počátku války dosáhl s ponorkou U-9 tolika vítězství, dostal ponorku U-29 a napadl 26. března 1915 bitevní loď Dreadnought. Přecenil však své síly a ponorka, poškozená v boji, se mu nakonec stala rakví.

Obávanou se stala ponorka U-21, jejímž velitelem byl Otto Hersing, pozdější téměř legendární osobnost. Pronikl do Irského moře, kde napadal anglické obchodní lodi. Odtud byl vyslán až do Cařihradu na pomoc Turkům. Ve válečné době to byl odvážný podnik. Nebezpečí číhalo na ponorku na všech stranách. Mohla na tak dlouhé plavbě přistát, načerpat palivo a nabrat potraviny jen v rakouském Kotoru. Na otevřeném moři se měla setkat s parníkem Marsala, jenž pro ni přivážel naftu a konzervy.

Při proplouvání Gibraltarské Úžiny ponorka nechtěla plavbou pod hladinou plýtvat elektřinou, a proto se raději plížila po povrchu moře poblíž afrického břehu. Odpoledne 6. května potkala tři anglické torpédoborce. Její přítomnost ve Středozemním moři byla prozrazena. Po několika podobných setkáních vzal ponorku do vleku rakouský torpédoborec a 13. května ji dopravil do Kotoru. Po týdenním odpočinku se připlavila do tureckých vod, kde potkala velký anglický křižník Triumph o 12 000 tunách. Ponorka se ponořila, proplula téměř naslepo obranným pásmem menších ochranných plavidel a vynořila svůj periskop 300 metru před Triumphem. Jeho potopení se stalo největší událostí v bojích u Galipole. O několik dní později potopila další velký obrněnec Majestic. Konečně 5. června proplula U-21 Marmarským mořem do Cařihradu. Hersing se dověděl, že Angličané vypsali na jeho hlavu odměnu 100 000 liber šterlinku.

Velký rozruch a odpor proti německému způsobu vedení války vyvolalo potopení cestovního parníku Lusitania 7. května 1915. Bez předchozího varování ponorka U-20 pod velením kapitána Schwiegera torpédovala tuto loď obsazenou 1 916 cestujícími, z nichž více než polovina byly ženy a děti. Jen 764 lidí se zachránilo, 1 152 obětí nalezlo smrt v mořských vlnách. Událost proběhla asi takto: Ponorka U-20 byla 30. dubna 1915 vyslána, aby hlídkovala jihozápadně od Irska a prováděla uzávěru vyhlášenou Německem Anglii. Její povinností bylo torpédovat každé plavidlo, jež potká. Už 5. května potopila anglickou plachetní loď a příštího dne anglický parník. Pak nastala mlha, která se rozplynula teprve 7. května. Po poledni spatřil pozorovatel periskopem velký parník se čtyřmi komíny. Ve 14 hodin 35 minut vypálila ponorka bez varování torpédo ze vzdálenosti 700 metru na loď plující rychlostí asi dvacet uzlů. Prý až když se loď potápěla, přečetl kapitán ponorky nápis na přídi: Lusitania.

Potopení Lusitanie pobouřilo světové veřejné mínění proti německé ponorkové válce, zejména proti Schwiegerovi. Ten však ještě dlouho potápěl nepřátelské lodi, dostal dokonce velení na nové ponorce U-88, do níž převedl většinu své dosavadní posádky. V září 1917 zmizela tato podmořská loď i se svým velitelem. Pravděpodobně byla potopena anglickou protiponorkovou lodí, maskovanou jako starý obchodní parník. Podobně byla zničena i německá ponorka U-41.

Tehdy měli Němci 111 ponorek schopných boje, z nichž 27 působilo ve Středomoří. Následky ponorkové války nebyly zanedbatelné. V lednu potopily německé ponorky 202 lodě, v dubnu již 458 lodí. Za celý rok 1917 pak potopily německé ponorky 3 167 lodí s 6 milióny BRT. Ovšem tyto úspěchy znamenaly i ztráty - sami přišli v tomto roce o 63 ponorek. Poté se však začaly úspěchy ponorek zmenšovat, protože se zaváděly konvoje - ozbrojené ochranné doprovody, lodě se zvláště upravovaly k protiponorkovému boji a zaminovávaly se plavební ponorkové dráhy. Protiponorková obrana v roce 1918 zvládla většinu svých úkolu, a zejména ochránila přísun amerických vojáku do Evropy, takže ztráty při přepravě byly zanedbatelné. Ústřední mocnosti se v roce 1918 hroutily jak vojensky, tak i hospodářsky. V německém loďstvu sílilo revoluční hnutí, jež přešlo v otevřenou vzpouru. Německo složilo zbraně 11. listopadu 1918 a německé ponorky se vrátily do Kielu. Vítězné velmoci si mezi sebou rozdělily 172 německých ponorek, jež většinou použily na rozličné pokusy. Německu zůstalo pouze 6 bitevních lodí, 6 křižníků, 12 torpédoborců a 12 torpédovek. Ponorky a letectvo mu byly zakázány. Německo přestalo být námořní velmocí a ani v budoucnu se jí nemělo stát.

Druhá světová válka >>>